O velkém borci z Krumlova a snu, který ožil

Dlouho nosíme v hlavě představu, jak bude vypadat chvíle, na kterou se těšíme. Všechno si promyslíme, připravíme, představíme. A pak přijde realita. Přesně tak jsem si představovala i den, kdy povedu vlastní prohlídku v Českém Krumlově.

Přípravy na prohlídku jsem vedla hodně pečlivě. Prostudovala jsem mnoho knih,
prokličkoval internet křížem krážem,ověřovala fakta, dělala si výpisky a lovila zajímavé pověsti.
Jedno jsem ale při všech těch přípravách nečekala , že mě zaskočí okamžik, kdy budu muset udělat první krok a promluvit.

První krok bývá ten nejtěžší (a nejdůležitější)

Myslela jsem si, že jsem připravená. Měla jsem nastudováno, promyšleno, poskládáno.
Jenže pak jsem tam stála, lidé se na mě dívali a já pochopila, že některé věci se nedají natrénovat.

Když jsem tam stála a asi třicet lidí na mě upřelo oči, něco se ve mně stáhlo. Najednou mi bylo těsno. Vadila mi jejich blízkost, jejich pohledy, to ticho, které čekalo na první slovo.

Měla jsem chuť utéct. Říct, ať se na mě nedívají. A hlavně … zmizet.

Každý, kdo někdy vystoupil ze své komfortní zóny, ten pocit zná. Ten vnitřní hlas, který se ozve přesně ve chvíli, kdy už není cesty zpět. „Mám tohle zapotřebí? Nebylo by mi teď líp doma, v teple, s čajem a puštěnou televizí?“
A možná by bylo. Krátkodobě určitě. Jenže pak bych tam seděla, v bezpečí a pohodlí, a přemýšlela, jaké by to asi bylo, kdybych to alespoň zkusila. Tentokrát jsem si ale řekla, že už nechci jen přemýšlet o tom, jaké by to bylo. Chtěla jsem to opravdu zažít. I s třesoucím se hlasem a staženým žaludkem.

Strach přišel první, odvaha se přidala později

Uvědomila jsem si, že právě tyhle chvíle – ty nepohodlné, trochu děsivé – jsou často ty jediné, na které se později opravdu vzpomíná.

Život se totiž neděje tam, kde je všechno známé a předvídatelné. Děje se někde mezi staženým žaludkem a prvním nadechnutím.

Po té úvodní panice jsem se postupně vzpamatovala. Ne úplně, ne hrdinsky – spíš tak lidsky. A ano, ještě jednou mě ten pocit znovu přemohl.

Mezitím jsem si ale všimla, že se kolem mě nic hrozného neděje. Skupina lidí byla milá, vnímavá a i když si mé nervozity určitě všimli, nedali to vůbec najevo. A právě to mi pomohlo udělat další krok.

Ne frajírek. Fakt frajer.

Když jsme došli na I. Nádvoří, už jsem byla – teď by se hodilo říct klidná, ale to jsem rozhodně nebyla . Jen jsem našla trochu pevné půdy pod nohama, hlavně díky tomu, že jsem věděla, že budu mluvit o Rožmbercích. Hlavně o Vilémovi, to byl podle mě fakt velkej frajer a můj oblíbenec.

Když se ujal panství bylo mu pouhých 16 let. Leckdo v jeho věku by s takovou funkcí neuměl naložit. Začal by rozhazovat jmění, pořádat večírky a o správu panství by se nezajímal Nikoli Vilém! Nová funkce v něm naopak upevnila jeho kladné vlastnosti. Byl nesmírně zodpovědný, pracovitý a cílevědomý a také projevoval velkou tolerantnost ve vztazích k lidem. Uměl si samozřejmě i užívat života.

Vlevo je Vilém zachycený na dobovém obraze.

Vpravo jsem ho pomocí AI upravila, jak by mohl vypadat dnes.

No řekněte samy, je to opravdu velký sympaťák!

Když mu bylo 19 let, byl vyzván císařem , aby vedl výpravu do Itálie. Do této země se zamiloval a do konce života na jeho stole nechyběli italské lahůdky – těstoviny, italská vína nebo sýry. Tato výprava trvala přes půl roku a stála ho velkou sumu peněz, za kterou byste si v té době mohli pořídit třeba dvě menší panství i s vesnicemi.

Byl také velkým fanouškem hermetických věd, astrologie i alchymie ho fascinovaly. Pořádal velkolepé hostiny a měl dokonce vlastní kapelu přímo na zámku, což bylo v době, kdy se hudebníci většinou jen najímali, velmi neobvyklé. Byl to zkrátka renesanční člověk.

Jednorožci nejsou jen pro děti

Alchymie a astrologie byly v 16. století považovány za seriózní obory. Můžeme mít zkreslený dojem o alchymistech , třeba z filmu Císařův pekař, ale většina alchymistů nebyla podvodníky. Jejich hlavním smyslem bylo získat Kámen mudrců. Nepředstavujme si ho ovšem jako kámen. Nikdo neví jestli mělo jít o hmotu , nebo symbol.

Snažili se sice přeměnit neušlechtilé kovy ve zlato, ale zlato pro ně bylo opět především symbolem nejvyšší dokonalosti. Alchymie byla vlastně filozofie, která vyjadřovala víru v jednotu světa, člověka a Boha.Alchymisté neúmyslně položili základy chemie tím, že objevili, destilaci, filtraci, nebo krystalizaci. Chemie skutečně mění hmotu, ale jen ne tak mysticky, jak oni chtěli.

Až příště půjdete po Českém Krumlově, všímejte si alchymistických značek na domech – jejich všude dost. Například na jednom domě můžete vidět dva bojující jednorožce. Zdánlivě jen pohádkový motiv ukazuje víc, než se zdá: ve skutečnosti je to alchymistická značka rtuti.

Kočka žije. A sen taky!

A jak dopadl můj příběh? Půjčím si přirovnání k experimentu se  Schrödingerovou kočkou — ne, fyzika opravdu není můj koníček (tento předmět byl ve škole vždy mým úhlavním nepřítelem) a jedinou kvantovou teorii, kterou znám, je ta z mého oblíbeného seriálu Teorie velkého třesku, která je zde několikrát zmiňována. V tomto experimentu Ernsta Schrödingera jde o to , že dokud se do krabice nepodíváme, kočka je zároveň živá i mrtvá. Takže krabice je otevřena a moje kočka žije.

Uvědomila jsem si, že stejně jako ta kočka žije i můj sen. Přišel ve chvíli, kdy jsem ho už nehledala. Když jsem otevřela svou vlastní krabici, nečekal mě konec, ale začátek a já pochopila , že tento splněný sen není žádná mrtvá kočka.