Zápisky z lázní

Vzala jsem si sebou počítač, protože budu přece pracovat. Samozřejmě budu mít i více času na přidávání příspěvků na Instagram. Jo a nesmím zapomenout si vzít knížku…nebo rovnou dvě. Tak nějak jsem si představovala svůj volný čas v lázních.

Nemohla jsem se víc mýlit. Článek jsem napsala jen jeden, můj Instagram zel prázdnotou a na knížky se vesele prášilo. Tak intenzivní měsíc jsem asi nezažila.

Říjen a jedna zásadní volba

Život v lázních si vás omotá kolem prstu dřív, než si to stačíte uvědomit. O jídlo je postaráno, takže odpadá neustálé přemýšlení, co mám druhý den vařit. Uklízení neřešíte – snad zázrakem máte každé ráno čisté umyvadlo i utřený prach. A když chcete nový ručník jednoduše ho hodíte na zem. Prostě sen.

Moje jediná starost byla hlídat si časy procedur a největším dilematem mého života se stává otázka, jestli si mám dát capuccino, nebo latte. Večery s hudbou, přednášky, výstavy, výlety…kulturní život miluju a v Bechyni se starají nejen o to , aby vám bylo dobře po fyzické stránce, ale i po psychické.

Nečekaná setkání, která hřejí víc než slatinná koupel

Na co, ale hlavně nemůžu zapomenout jsou lidé. Když sedíte s hrnkem kávy venku na terase každý den, snadno se seznámíte. Protože každý přijel „s něčím“, jako první téma úplně přirozeně padnou diagnózy. Postupně se však více sblížíte. Možná je to i tím, že víte, že už se nikdy neuvidíte. Můžete být více otevřenější a začnete poznávat příběhy lidí.

U stolu sedíte s lidmi, se kterými byste se v běžném životě nepotkali, nebo byste ani neměli touhu se s nimi potkat. Omlouvám se všem , které jsem v duchu odsoudila, než jsem zjistila jací úžasní a zajímavý lidé to jsou. Když jsem slyšela některé příběhy měla jsem pocit, že poslouchám děj filmu, který bych ještě před chvílí považovala za přitažený za vlasy. Každé setkání se mě dotklo jinak, ale některá až nečekaně silně.

Když jsem si dovolila jen být, zjistila jsem, že chci i objevovat

V lázních jsem žila opravdu pouze přítomností, tady a teď. Vědomou přítomnost se sice
snažím praktikovat i v běžném životě, ale tady to šlo jaksi samo.
Dovolila jsem si pocity, na které v běžném životě není čas — a upřímně, ani bych je nechtěla prožívat každý den — ale tady měly své místo: jemná melancholie, něžná sentimentálnost, tichá nostalgie i zvláštní dojetí, které člověka občas přepadne, když má konečně prostor zastavit se.

Když jsem získala odstup a klid, začala jsem mít chuť i objevovat. A protože Bechyně nabízí víc, než by se na první pohled zdálo, dala jsem dohromady několik míst, která stojí za návštěvu.

Ať už do Bechyně jedete na procedury, na výlet nebo jen tak, věřím, že si ji oblíbíte stejně jako já. Město je malé, přehledné, přátelské a ideální pro všechny, kteří chtějí na chvíli vypnout. Stačí pár kroků od centra a ocitnete se v přírodě, u řeky nebo na stezkách, kde budete mít klid sami pro sebe.

Když se osud rozhodne, že se ještě ozve

Kromě setkání, která mi přišla osudová – nebojte, nebudu přehnaně patetická – jsem ke konci pobytu dostala i jeden „osudový“ e-mail. Trocha teatrálnosti přece jen neuškodí.
Byla to zpráva, o které jsem si myslela, že už pravděpodobně nepřijde: potvrzení, že mám provádět větší skupinu lidí po Českém Krumlově a velmi mě to povzbudilo. Byl to takový dárek na závěr. Takže když přemýšlím, jestli bych něco na tom měsíci v lázních změnila…neměnila bych nic. Snad jen tu mojí naivní představu, že mě v lázních čeká klid.

O tom, že i jiné bývá občas přesně to pravé

Jak už jsem psala na začátku – Bechyni mám jen kousek od domova, ale nemám v plánu se tam během roku vracet. Zůstane v mých vzpomínkách a pokud okolnosti dovolí ráda ji příští rok opět navštívím.
A budu doufat, že se potkám i s některými lidmi, kteří mi tam byli blízcí.

Když jsme se loučili, jedna žena mi řekla: „Když jsem byla v lázních poprvé, taky se mi strašně líbilo, ale teď už jen počítám dny, kdy pojedu domů.“ A tehdy se mi vybavila slova z jedné divadelní hry, kde si pán stěžuje svému sluhovi, že už to nikdy nebude stejný. A sluha mu na to důrazně a rozverně odpoví:

„NO TAK TO BUDE JINÝ.“

Nic není stejné dvakrát, a možná proto je život tak zvláštně krásný.

Ano, příště to bude jiné. Ale kdo ví … třeba i lepší.

A kdyby ne, tak aspoň budeme mít na co nadávat u odpolední kávy. I to lidi spojuje.