Jak poznáš, že už nejsi mladý cestovatel, ale zkušený

Nejen v práci, ve škole nebo díky životním lekcím se člověk učí. Při cestování to platí úplně stejně. A teď nemám na mysli historická fakta, architekturu ani přírodu, ale čistě praktické zkušenosti. Věci, které jsme dříve vůbec neřešili (dodnes nechápu, že jsem se bez nich někam vydala), jsou dnes pevným základem každého výletu. A i když si to možná nechceme přiznat, existují jasné signály, že z nadšeného mladého cestovatele se stal zkušený kus.

Výlet začíná na parkovišti

Takové parkování je důležitou součástí každé cesty – záměrně nepíši nejdůležitější i když by někdo mohl tvrdit opak, protože to nejdůležitější je něco úplně jiného.

V létě jsme se vydali na hrad Bezděz. Kdo tam někdy byl, ví , že to není žádná romantická procházka po rovině, ale poctivý krpál. Samozřejmě jsme chtěli zaparkovat co nejblíže. Jelikož všechna parkoviště byla obsazená a museli bychom jít až z toho nejspodnějšího, výlet jsme vzdali.

Moji omluvou může být jen to, že bylo velké horko. Představa,
jak se v nesnesitelném vedru šplhám do kopce, nadávám a přehodnocuji všechna životní rozhodnutí, nakonec zvítězila nad představou krásného hradu.

Zkušený cestovatel totiž ví, že výlet nezačíná u památky, ale na parkovišti. Protože vzdálenost „jen deset minut pěšky“ je relativní pojem. A místo blízko cíle, ideálně ve stínu a ještě bez placení, je pak skoro stejně vzácné jako samotná památka.

Proč zkušený cestovatel věří cedulím víc než navigaci

Častokrát nás ve snaze zaparkovat co nejblíže cíli navigace ( mimochodem, téma navigace by vydalo na samostatný článek) zavedla na místo odkud, dá se říct, není návratu. Na Kunětickou horu nás vedla k hradu nějakou zadní cestou, která ani k hradu nevedla. A když se v půli cesty ozvalo „Ho Ho dorazili jste do cíle“ a vy vidíte,že hrad nikde a cesta končí, nevíte, jestli se smát nebo brečet.

Díky tomu jsem ovšem přišla na jednu zásadní věc, tedy pro mě, ti inteligentnější už to dávno vědí. Několik kilometrů před cílem navigaci vypínám a jedu podle cedulí. Je to jistější a většinou se neztratíte.

Mohlo by se zdát, že snaha zaparkovat co nejblíže je normální lenost, ale nemůžete se víc mýlit.

Zkušený cestovatel totiž ví, že „kousek od parkoviště“ nerovná se opravdu kousek. Popis trasy jako „ vhodné pro všechny“ nerovná se vhodné pro tebe. A když slyšíš, že je to „krátká procházka“ můžeš si být jistá, že krátká nebude. Stejně se ale občas nechám nachytat, protože naděje umírá poslední.

I lavička může být cíl

Zkušený cestovatel nemyslí jen na jak se tam dostat, ale i jak tam být. Neodmyslitelnou součástí každého cestování je jídlo a pití. Co by to bylo za výlet bez nějakého občerstvení? Zatímco mladý cestovatel říká“Ještě bychom mohli stihnout tamto, pak toto a večer ještě tohleto “. Tak zkušený cestovatel se ptá “ A kde se tam dá v klidu sednout… a je tam káva a něco k jídlu?“ Každý přece ví, že na lačno se špatně objevuje a že výhled je sice hezký, ale lavička ve stínu má taky co nabídnout.

Nejdůležitější zastávka na cestách

Ovšem tou nejdůležitější součástí každé cesty – a myslím, že tomu se nedá odporovat – jsou toalety. Mladý cestovatel se ptá: „Co tam uvidíme?“ Zatímco zkušený cestovatel se ptá: „A jsou tam normální záchody?“

Můžete stát na té nejkrásnější vyhlídce na světě, mít před sebou dechberoucí panorama a ideální světlo na fotky, ale ve chvíli, kdy se vám chce a není kam, je vám celý výhled úplně ukradený. V takovém okamžiku totiž žádná památka bez toalet nepřebije krásu obyčejné čerpací stanice s čistými záchody a tekoucí vodou . A ruku na srdce – v tu chvíli je to ten nejkrásnější architektonický skvost široko daleko.

Wroclav: lekce (zkušeného?) cestovatele

Bývám ráda na všechno připravená, ale velmi mě vyškolil výlet do polské Wroclavi. Při přípravě itineráře jsem samozřejmě jako první hledala, kde zaparkovat – ideálně co nejblíže centru a samozřejmě tam, kde jsou toalety.

Parkovali jsme v ulici u náměstí Plac Solny. V okolí tohoto náměstí je spousta ulic, kde se dá zaparkovat, a hlavně – přímo na náměstí jsou záchody. Z Plac Solny sousedí Rynek, druhé největší náměstí v Polsku, kde mimo jiné najdete dva krásné domy pojmenované podle pohádkových postav – Jeníčka a Mařenky.
Jsou spojeny barokní bránou a působí, jako by Mařenka držela Jeníčka za ruku – ztraceni v pohádce. Jen místo lesa je obklopují domy.

Vše probíhalo skvěle a já, ukolébána falešným pocitem, že mám vše perfektně naplánované, jsem dostala ten šílený nápad dát si kávu. Na tom by nebylo nic tak šíleného, kdybychom se nechystali ještě navštívit Szczytnického park. Ještě než jsme tam vůbec dojeli, už bych uvítala nějakou toaletu. Mohli byste říct, že v parku je kam si odskočit, ale není. Všude jsou jen vysoké stromy a spousta lidí.

Návštěva parku se rychle změnila v hledání toalet, následovaný ústupem a tichými prosbami o co nejbližší čerpací stanici. Tady máte jasný důkaz, že na toaletách stojí a padá celý výlet . A přesně tohle mi potvrdila jedna cesta do Wroclavi.

Zkušený cestovatel jednoduše ví, že nejlepší výlet je ten , kde se nikam nespěchá. Také ví, že nejlépe je tam kde se nikdo nehádá. Protože ten nejkrásnější cestovatelský cíl je ten kde je ti prostě a jednoduše dobře.